Nazývejte mne staromódním, ale já si opravdu nemyslím, že nahrávka, na níž je všehovšudy pět zvuků + vokály a primitivní bicí, může být dobrá. A to i přes to, že image The xx miluji. A to i přes to, že na indielectru jsem vyrostl a kupříkladu takové Crystal Castles mám na svém osobním seznamu velmi vysoko. A to i přes to, že Coexist se mi v nějakém zvráceném slova smyslu líbí.
Jenomže.
Celé album ubíhá jako život starého člověka, který jen čeká na svůj konec. Má i světlé chvilky, třeba když jde do parku a krmí holuby, ale zbytek je recese.
Spíše než album roku mi to přijde jako dvojitý výsměch hudebnímu průmyslu. A já se tak vzdávám jakýchkoliv výroků, protože vím, že po deseti posleších jich budu litovat, známe. Co si dovolím napsat je, že jak první album xx tak Coexist se vyplatí za to nahrát do Ipodu/mp3/telefonu.
Label:
Délka: 41: 13
Klady: Nadčasovost, možnost nechat v sobě album vyrůst
Zápory: Přespřílišný minimalismus, ničím nezajímavý hlas zpěváka,
Vrcholy: Missing, Angels
Smysl: Uspávací deska plná atmosféry
Přiznám se hned na začátku - skupinu Mumfod and Sons nějak zázračně naposlouchanou nemám. Rozuměj: první album Sigh No More se mi už nějaký čas na Ipodu povaluje, ale že bych si ho jen tak sám od sebe pustil, to se říci nedá. Není to tím konkrétně tím, že by se mi jejich sound jako takový nelíbil, spíš jsem ke skupině měl podvědomí odpor - vnímal jsem jí jen jako vyhypovanou odnož mainstreamového indie folku. If you know, what I mean.
Nemohl jsem se mýlit více.
Album Babel zní stejně, jako výše zmíněná nahrávka. Je jen na posluchači, jestli to uvítá (coby jedinečný a nezapomenutelný sound Momford and Sons) nebo zavrhne (coby stereotyp). Osobně se přikláním spíše ke druhé skupině, a samotného mě to udivuje - obvykle mám raději, když si skupina za svým zvukem stojí a nevrhá své fanoušky ode zdi ke zdi. Navíc zvuk těchto Londýnských folkařů není tak unikátní, jak se na první pohled může zdát. Omlouvám se, ale tak to prostě je. Kdykoliv dostanu chuť na atmosférický Indie Folk, vždy radši sáhnu po Of Monsters and Men. A navíc - může se jednoduše stát, že až za sebou kapela bude mít více alb, písně se začnou ztrácet sami v sobě. Co může, ono se to stane.
Není to perfektní, ale jsou to perfektní Momford and Sons. Písně do sebe zapadají takovým tím způsobem, že vás přímo nutí poslechnou si album od začátku do konce a to i přes to, že tu, nebo onu skladbu zrovna nemusíte. A nehledě na to, že album pošlapalo mnoho recenzentů a kritiků, já se těším.
Těším se, až budu Babel poslouchat v zimě. Až budu sledovat sníh zpoza okenních tabulek a přemýšlet o světě venku. S čajem v ruce a tímhle ve sluchátkách. Nice.
Label: Glassnote Records
Délka: 63:31
Klady: Hravé a jakýmsi způsobem magické, u některých posluchačů návykové, vysoce návykové
Zápory: Cokoliv můžete od skupiny předvídat, to na albu je, podobnost s Sigh No More a přespříliš dlouhé čekání (3 roky)
Vrcholy: Holland Road, Broken Crown, I Will Wait, Babel
Smysl: It is nice to have something new when the winter draws in.
Skupina The Neighbourhood - jejíž správné hláskování mi dodnes dělá problémy a proto budu dále psát jen NBHD - je pětice chlapců, kluků a nevyspělých mužů z Los Angeles. Na svém kontě mají zatím jenom jedno jediné EP, a i přes to jsem se do nich zamiloval, v tom neerotickém slova smyslu.A přes to, že tihle kluci jsou opravdu mladí, EP I´m Sorry je jedno z nejlepších krátkohrajících alb, které jsem kdy slyšel. A klidně mi říkejte hipster.
Na albu se nachází všehovšudy pět písní, pět písní, a každá z nich vás rozštěpí, opravdu. Je sice moc hezké a jednoduché o něčem říkat, že je to dokonalé ale s tímto počinem si nemohu pomoc. Ne nadarmo se stala symbolem mého léta 2012 - tím myslím, že až za deset let budu vzpomínat na toto léto, kromě Rock for People a posledního Batmana si vzpomenu i na NBHD.
Zajímavé je, že tahle nahrávka se hodí snad ke všemu - je to oddechová deska do upařeného léta, na druhou stranu je to i eponymní album, které zcela jistě budu poslouchat i v zimě. A navíc - nikoho neurazí. Nebál bych se ho pustit například svým průměrným spolužákům ve škole. Tedy bál, jsem introvertní sráč, ale víte jak to myslím - zkuste si svým kamarádům pustit poslední album Radiohead a nedostanete se ani k druhé písničce...
A ten zvuk! Ten neotřelý zvuk! Dal by se charakterizovat jako něco mezi indie-popem a soundtrackem z noire filmu. Všechny ty zvuky a ruchy, které kumulují počas sloky, jen aby v refrému nabrali na síle a položili vás do kolen, tvoří spolu s příjemným falsetem zpěváka nezapomenutelný a originální poslech. Vážně, zkuste to.
Label: the [r]evolve group
Délka: 17:47
Klady: Atmosféra, síla refrémů, falset hlavního zpěváka, umělecky laděné videoklipy a image kapely (staré filmy z amerických šedesátých)
Zápory: Jen pět vydaných písní (podobnost s The Royal Concept), koncert v České republice v nedohlednu.
Vrcholy: Wires, Sweater Weather, Leaving Tonight
Smysl: Všední i nevšední pocity zprostředkované hudbou