The First Hipster on the Moon

Pozitivní reakce na tento debut ve mě vyvolával dlouhou dobu nezájem. Zní to zvláštně, já vím, ale takový už prostě jsem - ve chvíli, kdy se něco stane přehnaně populárním, ztrácím o to jakýkoliv možný zájem. Právě proto nevím, proč jsem zrovna u alba Torches od Foster the People udělal výjimku.
Hned ze začátku musím říct, že jsem čekal něco kvalitnějšího, vzhledem ke všemu tomu povyku kolem. Chápete, Torches vás ani nezklamou, no ani neohromí. Melodie a zvukové inženýrství je moc fajn, dále jsou tu písně jako Helena Beat, Houdiny, či nejznámější Pumped Up Kicks (u kterého vážně stojí za to přečíst si lyrics), ale jsou tu také zbytky, které jsou postavené kolem refrému, skoro jako jakákoliv popová píseň od... Jakékoliv popové zpěvačky.
Abych pravdu řekl, toto mě hodně trápí. Budí to ve mě dojem, že Foster the Pople jsou jenom další popová skupina, která má image indie skupiny, to aby se neřeklo. Potom se ale zadívám na recenzi od music serveru, nejpopovějšího a nejproudovějšího serveru, který dal pochodni jen 6/10 a hřeje mě u srdce.
Foster the People je indie/elektonika jak má být. Co víc, skrývá v sobě možnost pustit ji v klubu, nebo v jukeboxu a nikdo nezačne protestovat. To proto, že skupina na to šla od začátku s nadhledem. Mark Foster už má několik projektů za sebou. Proto nebylo těžké si uvědomit, že pro opravdu velký úspěch je zapotřebí zkombinovat indie pozlátko, taneční hudbu a progresivní zvuky.
Stejně tak jsou poskládané všechny písně na albu - jsem přesvědčen, že začali od silného refrému a na něj postupně začali nabalovat sloky. Což se jim vyplatilo, nutno dodat.
Album Torches nemá vysloveně špatné momenty. A je to určitě mnohem víc, než další indie deska z podsvětí - pokud jí tak na sebe necháte působit.

První ze dvou EP skupiny Naked and Famous s názvem This Machine mě absolutně rozštěpilo. Přesně to, co jsem měl rád na jejich debutu, bylo i zde, jenom v mnohem lepším, surovějším podání. Jakoby Naked and Famous potkali Ratatat a Hadouken. Proměna je tak radikální, že si opravdu říkáte, jestli to jsou vážně Naked and Famous a ne jenom nějaká stejnojmenná skupina. Jsou.
A jsou lepší než kdy před tím - i když je to relativní, protože This Machine je vydaná roku 2011, tedy stejně jako Passive Me, Agresive You. A já si teď říkám, proboha, proč se tenhle materiál nevešel na album? Obě EP jsou tisíckrát better, mnohem vyspělejší a mnohem poslouchatelnější. A to mám, prosím, album PMAY hodně rád.
Nicméně, This Machine sice nemá tak epický začátek jako No Light, ale celkově je mnohem lepší. Uvědomíte si to někde u druhé písně a název Meeting People Sucks to ve vás zlomí. Surovost, s jakou Naked and Famous vytvořili tohle album vám vyrazí dech a ten jako takový popadnete až u poslední písně. Ke slovu (!) se dokonce dostali kytary a vážně hodně dravá basa. A abych to shrnul...
Jestli vám přijde debutové album od The Naked and Famous moc popové, a mělo by, tohle je přesně pro vás. A pokud ne... Stejně si ho pusttě!

Jestli něco nepokrytě miluji, je to bezbranné lofi-indie, směs citů a pocitů ve své podstatě, podávaná v hudební formě. Skupina All the Luck in the World je přesně ten příklad - parta kluků s akustickými kytarami, chytlavými melodiemi a pěknou dávkou sentimentality.
Jediný problém je, že zatím vydali tři písně. A to není moc. Jenomže každá z nich je svým způsobem geniální. Your Fires je nenápadná píseň s geniálním vyvrcholením, We Got it all zase ohromí svojí melodičností. A song Never je klenot sám o sobě. Všechny tři jsou k nalezení na youtube.com
Objev září 2012, děkuji pěkně.

Nazývejte mne staromódním, ale já si opravdu nemyslím, že nahrávka, na níž je všehovšudy pět zvuků + vokály a primitivní bicí, může být dobrá. A to i přes to, že image The xx miluji. A to i přes to, že na indielectru jsem vyrostl a kupříkladu takové Crystal Castles mám na svém osobním seznamu velmi vysoko. A to i přes to, že Coexist se mi v nějakém zvráceném slova smyslu líbí.
Jenomže.
Celé album ubíhá jako život starého člověka, který jen čeká na svůj konec. Má i světlé chvilky, třeba když jde do parku a krmí holuby, ale zbytek je recese.
Spíše než album roku mi to přijde jako dvojitý výsměch hudebnímu průmyslu. A já se tak vzdávám jakýchkoliv výroků, protože vím, že po deseti posleších jich budu litovat, známe. Co si dovolím napsat je, že jak první album xx tak Coexist se vyplatí za to nahrát do Ipodu/mp3/telefonu.

Label: 
Délka: 41: 13
Klady: Nadčasovost, možnost nechat v sobě album vyrůst
Zápory: Přespřílišný minimalismus, ničím nezajímavý hlas zpěváka,
Vrcholy: Missing, Angels
Smysl: Uspávací deska plná atmosféry

Přiznám se hned na začátku - skupinu Mumfod and Sons nějak zázračně naposlouchanou nemám. Rozuměj: první album Sigh No More se mi už nějaký čas na Ipodu povaluje, ale že bych si ho  jen tak sám od sebe pustil, to se říci nedá. Není to tím konkrétně tím, že by se mi jejich sound jako takový nelíbil, spíš jsem ke skupině měl podvědomí odpor - vnímal jsem jí jen jako vyhypovanou odnož mainstreamového indie folku. If you know, what I mean.
Nemohl jsem se mýlit více.
Album Babel zní stejně, jako výše zmíněná nahrávka. Je jen na posluchači, jestli to uvítá (coby jedinečný a nezapomenutelný sound Momford and Sons) nebo zavrhne (coby stereotyp). Osobně se přikláním spíše ke druhé skupině, a samotného mě to udivuje - obvykle mám raději, když si skupina za svým zvukem stojí a nevrhá své fanoušky ode zdi ke zdi. Navíc zvuk těchto Londýnských folkařů není tak unikátní, jak se na první pohled může zdát. Omlouvám se, ale tak to prostě je. Kdykoliv dostanu chuť na atmosférický Indie Folk, vždy radši sáhnu po Of Monsters and Men. A navíc - může se jednoduše stát, že až za sebou kapela bude mít více alb, písně se začnou ztrácet sami v sobě. Co může, ono se to stane.
Není to perfektní, ale jsou to perfektní Momford and Sons. Písně do sebe zapadají takovým tím způsobem, že vás přímo nutí poslechnou si album od začátku do konce a to i přes to, že tu, nebo onu skladbu zrovna nemusíte. A nehledě na to, že album pošlapalo mnoho recenzentů a kritiků, já se těším.
Těším se, až budu Babel poslouchat v zimě. Až budu sledovat sníh zpoza okenních tabulek a přemýšlet o světě venku. S čajem v ruce a tímhle ve sluchátkách. Nice.

Label: Glassnote Records
Délka: 63:31
Klady: Hravé a jakýmsi způsobem magické, u některých posluchačů návykové, vysoce návykové
Zápory: Cokoliv můžete od skupiny předvídat, to na albu je, podobnost s Sigh No More a přespříliš dlouhé čekání (3 roky)
Vrcholy: Holland Road,  Broken Crown, I Will Wait, Babel
Smysl: It is nice to have something new when the winter draws in.

Skupina The Neighbourhood - jejíž správné hláskování mi dodnes dělá problémy a proto budu dále psát jen NBHD - je pětice chlapců, kluků a nevyspělých mužů z Los Angeles. Na svém kontě mají zatím jenom jedno jediné EP, a i přes to jsem se do nich zamiloval, v tom neerotickém slova smyslu.A přes to, že tihle kluci jsou opravdu mladí, EP I´m Sorry je jedno z nejlepších krátkohrajících alb, které jsem kdy slyšel. A klidně mi říkejte hipster.
Na albu se nachází všehovšudy pět písní, pět písní, a každá z nich vás rozštěpí, opravdu. Je sice moc hezké a jednoduché o něčem říkat, že je to dokonalé ale s tímto počinem si nemohu pomoc. Ne nadarmo se stala symbolem mého léta 2012 - tím myslím, že až za deset let budu vzpomínat na toto léto, kromě Rock for People a posledního Batmana si vzpomenu i na NBHD.
Zajímavé je, že tahle nahrávka se hodí snad ke všemu - je to oddechová deska do upařeného léta, na druhou stranu je to i eponymní album, které zcela jistě budu poslouchat i v zimě. A navíc - nikoho neurazí. Nebál bych se ho pustit například svým průměrným spolužákům ve škole. Tedy bál, jsem introvertní sráč, ale víte jak to myslím - zkuste si svým kamarádům pustit poslední album Radiohead a nedostanete se ani k druhé písničce...
A ten zvuk! Ten neotřelý zvuk! Dal by se charakterizovat jako něco mezi indie-popem a soundtrackem z noire filmu. Všechny ty zvuky a ruchy, které kumulují počas sloky, jen aby v refrému nabrali na síle a položili vás do kolen, tvoří spolu s příjemným falsetem zpěváka nezapomenutelný a originální poslech. Vážně, zkuste to.

Label: the [r]evolve group
Délka: 17:47
Klady: Atmosféra, síla refrémů, falset hlavního zpěváka, umělecky laděné videoklipy a image kapely (staré filmy z amerických šedesátých)
Zápory: Jen pět vydaných písní (podobnost s The Royal Concept), koncert v České republice v nedohlednu.
Vrcholy: Wires, Sweater Weather, Leaving Tonight
Smysl: Všední i nevšední pocity zprostředkované hudbou